Černínové z Chudenic
jeden z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů patří k potomkům starobylého českého rozrodu Drslaviců a jejich západočeský původ prozrazuje i šlechtický predikát. Ostatně Chudenice, půvabně rozložené v kopcích Švihovské vrchoviny, zůstaly majetkem Černínů nepřetržitě od 13. století až do roku 1945.
I když se Černínský rod v 16. století rozrostl do čtyř větví (chudenické, radnické, tasnovické a nedrahovické) a jeho majetek zahrnoval později i rozsáhlá panství v severních (Petrohrad u Podbořan), východních (Kost) a jižních Čechách (Jindřichův Hradec), vazba k západočeské domovině nebyla nikdy úplně přervána. Západočeské kořeny rodu připomíná i půlený erb, jehož levou část (heraldicky) tvoří tzv. polotrojřičí, čili tři stříbrné vodorovné pruhy v modrém poli. Údajně se jedná o řeky Úslavu, Úhlavu a Radbuzu, tedy toky, v jejichž povodí měli Drslavici svá původní sídla.
Bohaté dějiny Černínského rodu odrážejí dramatické osudy celé země. Skvělou kariéru rodu, jehož mnozí členové vynikli jako politici, diplomaté i vojevůdci, zahájil již jejich praotec Černín z Chudenic (zemřel po 1212), nejvyšší komorník krále Přemysla Otakara I. Chudeničtí Černínové sice zprvu ve středověku náleželi k nižší šlechtě, ale majetkem se časem vyrovnali panským rodům. V Chudenicích vybudovali gotickou tvrz, v 16. století přestavěnou na renesanční zámeček. Pro chudenický farní kostel dali bratři Vilém a Jan Černínové zhotovit r. 1505 skvělou pozdně gotickou malovanou archu od tzv. Mistra chudenického oltáře. Rodové Chudenice, r. 1592 povýšené na městečko, se staly postupně střediskem rozsáhlého panství, k němuž koncem feudalismu na počátku 19. století patřilo 45 vesnic i blízká městečka Švihov a Polen. K nejznámějším Černínům patří nepochybně bratři Diviš (zemřel r. 1621) a Heřman (zemřel r. 1651). Zatímco starší Diviš se zapletl do stavovského povstání roku 1618 a poté sloužil jako hofmistr „Zimnímu králi" Fridrichovi Falckému, mladší Heřman vsadil na službu Habsburkům. A proto po bitvě na Bílé hoře padla Divišova hlava do katova koše na Staroměstském náměstí, zatímco Heřmanova hvězda stoupala prudce vzhůru. Heřman Černín, narozený 1576 v Chudenicích, vynikl již v mládí jako cestovatel. Po boku svého západočeského přítele Kryštofa Haranta z Polžic (rovněž popraveného roku 1621 společně s nebohým Divišem) navštívil Jeruzalém a své orientální zkušenosti pak zúročil coby císařský vyslanec v Turecku. Za jeho zásluhy byl polepšen i rodový erb, doplněný o písmena R, M a F, tedy o iniciály habsburských císařů Rudolfa II., Matyáše a Ferdinanda II. V západních Čechách získal Heřman v pobělohorské době značný majetek. Již roku 1622 koupil panství Andělská Hora včetně blízkého Bochova a Hartenštejnu. Na zchátralém hradě Andělská Hora však už nebydlel a při svých pobytech na panství přebýval v novém zámku v Kysiblu (dnešní Stružná). Téhož roku 1622 zakoupil od královské komory Žihli, kterou připojil ke svému rovněž nově získanému panství Petrohrad, ležícímu v dnešním Ústeckém kraji. Roku 1623 získal ještě krušnohorské panství a horní město Nejdek, a stal se tak jedním z největších pobělohorských zbohatlíků. Ze svého obrovského pozemkového majetku vytvořil rodinné svěřenectví a tento Černínský fideikomis po něm pak zdědil prasynovec Humprecht Jan mladší (zemřel po 1666), císařský diplomat a místodržící v Čechách (žijící však převážně na svém východočeském hradu Kost).
K západním Čechám měl však výraznější vztah jiný Černín - Jan Vojtěch (zemřel 1816), nejvyšší lovčí Českého království, který na svém šťáhlavském panství postavil půvabný lovecký zámeček Kozel (panství Šťáhlavy a Nebílovy na Plzeňsku získali Černínové v letech 1711-1715). Jiná Černínská větev (radnická) vlastnila v letech 1524-1623 Radnice na Rokycansku, o které však přišla v důsledku pobělohorských konfiskací. Černínové nezanechali jen řadu památek, ale mnozí se zasloužili i o rozvoj české kultury. Majitel chudenického panství Evžen Karel Černín (zemřel 1868) podporoval - podobně jako bratři Jáchym a Kašpar ze Šternberka - vznikající Národní muzeum a na svém zámečku v Chudenicích často hostil slavistu Josefa Dobrovského a později i historika Františka Palackého. Nicméně od poloviny 19. století se u Černínů, nyní Czerninů, prosazuje rakousko-německá orientace - např. posledním rakousko-uherským ministrem zahraničí 1917-1918 byl právě Ottakar Czernin. Bohužel zvláště petrohradská větev Černínů, sídlící v Krásném Dvoře, se zcela odrodila a ve 20. století zkompromitovala podporou militantního německého nacionalismu a nacismu.
Zdroj: Osobnosti a Západní Čechy, 1. díl, Jan Kumpera, Ševčík nakladatelství, 2005
RSS kanál