Šlikové z Holiče a Pasounu

Slavný a bohatý západočeský rod, který se v 15. -17. století podílel významně na rozvoji těžby a zpracování stříbra, ale i mědi, cínu a olova v západním Krušnohoří a Podkrušnohoří, kde bylo také těžiště jeho pozemkového vlastnictví. Šlikové v té době také výrazně zasahovali do vývoje Českého království.

Zakladatelem mocného rodu Šliků byl KAŠPAR I. ŠLIK (kolem 1390-1449). Nebyl původně šlechticem, ale synem neurozeného, i když zámožného Jindřicha Šlika (Schlick), měšťana v Chebu, připomínaného prvně r. 1395. Po studiích práv v Bologni (kde získat doktorát) vstoupil tento patricijský synek z Čech již roku 1413 coby písař do služeb uherského krále a pozdějšího římského císaře Zikmunda Lucemburského, jenž si jej velmi oblíbil. Po jeho boku se pak zúčastnil jako jeho osobní sekretář a „právní poradce" všech významných jednání včetně kostnického koncilu (1415) či jednání s husity na koncilu v Basileji roku 1434. Zikmund svého oblíbence zahrnoval nejen přízní, ale i tituly a majetkem. Již roku 1422 byl tento chebský rodák povýšen do panského stavu a roku 1433 stanul na nejvyšším žebříčku své úřednické kariéry: stal se totiž říšským kancléřem. Bylo to v té době době něco naprosto výjimečného, neboť ještě nikdy před tím, ale ani po tom nezastával tento vrcholný úřad člověk měšťanského, tedy neurozeného původu. Těsně před svou smrtí Kašparovi údajně císař Zikmund udělil roku 1437 (privilegium datováno 30. 11. 1437) i titul říšského hraběte „z Holiče" (podle městečka na západním Slovensku) a „Pasounu" (podle panství Bassano Vincentino v severní Itálii). Tuto listinu - podobně jako další privilegia - si patrně ctižádostivý Šlik vydal sám bez vědomí císaře (zřejmě jeden z mnoha Síťkových tzv. kancelářských padělků). Tato listinná falza měla i později zdůrazňovat výlučnost Šliků, kteří se snažili na jejich základě vyjmout svůj rod z pravomoci panovnických i českých stavovských orgánů. Zjevně se podvodu dopustil Kašpar i v případě „úprav" rodinné genealogie. Svoji matku Konstancii, obyčejnou chebskou měšťanku, totiž dodatečně vydával za příbuznou hrabat z Colaltu a dceru jistého markraběte. V císařské kanceláři si však novopečený hrabě (hraběcí titul se však v Čechách až do 17. století neuznával) udržel klíčovou pozici i za nových habsburských panovníků, Albrechta II. a Fridricha III. (až do r. 1448). V té době se také spřátelil s italským diplomatem a humanistou Eneášem Silviem Piccolominim, pozdějším papežem Piem II. Poslední léta svého života však věnoval především budování rodového panství v západních Čechách s hlavní majetkovou základnou v Loketském kraji. Již od roku 1430 vládl jako zástavní pán v chebském purkrabství, od roku 1434 také na Lokti, v Ostrově, v Hroznětíně a na Andělské Hoře a posléze, roku 1435, získal do dědičného panství Falknov (dnešní Sokolov). Teprve tehdy se přibližně padesátiletý Šlik výhodně a prestižně oženil (1437). Jeho manželství s Anežkou, dcerou olešnického knížete, bylo však šťastné a její smrt roku 1448 uvrhla Kašpara Šlika do hluboké deprese a uspíšila zřejmě i jeho smrt v následujícím roce.

Dědicem šlikovské domény se ovšem nestal jediný Kašparův syn ZIKMUND (jehož stopa mizí v Německu), nýbrž Kašparův mladší bratr MATĚJ ŠLIK, jehož tři synové (Kašparovi synovci) si pak obrovské dědictví rozdělili na panství sokolovské, loketské a ostrovské. MIKULÁŠ získal Sokolov (Falknov), JERONÝM Loket a nejmladší KAŠPAR II. Ostrov. Nejvýrazněji se pak zapsala do českých dějin právě větev ostrovská. V této pohusitské době, kdy byla centrální panovnická moc oslabena, se tak Šlikům podařilo získat do zástavního držení i řadu královských statků. Následná šlikovská snaha podřídit si tato území úplně narážela však na silný, často i ozbrojený odpor měst Lokte a Karlových Varů i loketských královských manů.

Impulsem k dalšímu vzestupu rodu bylo objevení ohromných ložisek stříbrné rudy v hlubokém horském údolí nad Ostrovem (k prvnímu nálezu stříbronosné žíly došlo již r. 1512, ale s intenzivní těžbou se začalo až r. 1516). Nový rozmach je spojen s postavou ŠTEPÁNA ŠLIKA Z HOLÍČE A PASOUNU (+ 1526) z ostrovské šlikovské větve, který r. 1516 převzal po smrti svého otce KAŠPARA II. ŠLIKA ostrovské panství. Za deset let Štěpánovy vlády se z údolí, pojmenovaném po sv. Jáchymu Joachimsthal (Jáchymovo údolí) čili Jáchymov, stalo za této „stříbrné horečky" dočasně druhé největší město Českého království s asi 20 000 obyvateli. Nejbohatší a největší naleziště stříbra v tehdejší Evropě udělala ze Štěpána Šlika mocného magnáta, který si dovolil razit v Jáchymově i vlastní mince s postavou sv. Jáchyma a rodovým znakem - velké a těžké tolary (Joachimstha-er Gulden, zkráceně Thaler), jejichž název byl používán pro kvalitní stříbrné mince v Čechách, Rakousku a Německu až do 19. století (ražené až do r. 1857) a dokonce byl převzat prostřednictvím holandských „dalerů" i jako označení nové měny USA. Ražba těchto velkých a masivních stříbrných mincí o hmotnosti cca. 29 g (obsah čistého stříbra asi 27,20 g) s postavou sv. Jáchyma na líci a šlikovským erbem na rubu, které měly představovat ekvivalent rýnského zlatého, byla zahájena v nově zřízené jáchymovské mincovně se souhlasem zemského sněmu roku 1519. Štěpán obratně podporoval jinak slabého mladého krále Ludvíka I. Jagellonského, od něhož získal již roku 1520 povýšení Jáchymova na svobodné horní město. Příchodem velkého počtu horníků ze sousedního Saska však vznikly Štěpánovi vážné problémy. Sociální napětí, živené navíc myšlenkami radikální reformace, přerostlo roku 1525 v živelné povstání. Rozvášněný dav vyraboval radnici i nový hrad nad městem, Šlika zachránila jen jeho nepřítomnost. O rok později již takové štěstí nejbohatší český šlechtic neměl. 29. srpna 1526 padl po boku svého krále, českého a uherského panovníka Ludvíka v nešťastné bitvě proti Turkům u Moháče. Bylo mu tehdy necelých čtyřicet let a jeho dědicem se stal nezletilý MORIC, jediný syn z manželství s Markétou Pluhovou z Rabštejna. Po mocném a rytířském Štěpánovi však zbyly nejen tolary a Jáchymov, ale i jáchymovský městský hrad Šlikovka čili Freudenstein, jehož dvě věže se dosud tyčí nad údolím.

Od konce 20. let. 16. století sílila vazba Šliků na sousední Sasko a zároveň s tím i jejich orientace na luteránskou formu reformace. V souvislosti s tím se postupně stále více přikláněli k české evangelické stavovské opozici. Protihabsburské šlikovské nálady podnítil již nový český král, Ferdinand I. Habsburský, jenž pro nezávislost Šliků moc pochopení neměl. Nelíbilo se mu jejich bohatství a jako katolíkovi mu vadila i jejich nová luteránská víra. Již roku 1528 odňal Ferdinand Štěpánovým potomkům mincovní právo a roku 1547 využil nezdařeného českého stavovského povstání k tornu, aby rebelantským Šlikům jejich jáchymovské stříbrné doly i s městem definitivně zabavil. Šlikům však zůstal v Krušnohoří stále velký majetek a nadále bylo výnosné i jejich rudné podnikání na Nejdecku, Kraslicku a Sokolovsku. K otevřenému konfliktu mezi Šliky a Habsburky došlo však až za stavovského povstání 1618-1620 a jeho protagonisty byli ze šlikovské strany tři muži: Jáchym Ondřej, Jan Albín a mladý Jindřich Šlik. JÁCHYM ONDŘEJ ŠLIK (+ 1621) patřil k vůdčím osobnost stavovského evangelického odboje proti habsburskému absolutismu. Pocházel z nejbohatší šlikovské větve - ostrovské a byl prapravnukem jejího zakladatele Kašpara II. Šlika. Protože mu otec JULIUS zemřel již v šesti letech, byl vychováván matkou, saskou šlechtičnou Annou Ungnadovou ze Sulnecku. Právě proto se již v dětství a mládí utvářel Jáchymův pozitivní vztah k Sasku a tamní luteránské víře. Naopak s českou stavovskou obcí a jejími zájmy jej spojovala první i druhá manželka, obě etnické Češky - Anna Libštejnská z Kolovrat a Anna Kateřina ze Smiřic. Šlik patřil k nejvzdělanějším šlechticům své doby, jako luterán od mládí orientovaný na saskou oblast studoval v Jeně, kde zastával i funkci rektora. Studia v Německu završil pak pobytem na ženevské akademii ve Švýcarsku, kde se také naučil francouzsky. Do vrcholové politiky vstoupil poměrně pozdě, kdy se jako čtyřicetiletý podílel roku 1609 najednání stavovské evangelické opozice s králem a císařem Rudolfem II. Rudolfův Majestát, povolující poprvé v Evropě náboženskou svobodu pro všechny obyvatele království, vznikl tak také jeho zásluhou. Toho roku byl Šlik zvolen i jedním z defensorů, tedy dohližitelem nad dodržováním stavovských a náboženských svobod. Jáchym Ondřej se v té době stal předákem protihabsburské opozice, a proto se zúčastnil známé pražské defenestrace a stal se jedním ze strůjců i vůdců stavovského povstání na jaře 1618 a hlavním mluvčím vzbouřených stavů. Jako jeden z třiceti vládnoucích direktorů však navrhoval na český trůn kandidaturu saského vévody a kurfiřta Jana Jiřího. Orientace na luteránské Sasko se ale neprosadila a za vlády nového kalvinistického „Zimního krále" Šlikův vliv zeslábl. Za Fridricha působil jako nejvyšší sudí a fojt vedlejší země České koruny - Horní Lužice. Po bitvě na Bílé hoře se však habsburský císař Ferdinand II. rozhodl s rebely tvrdě zúčtovat. Jáchym Ondřej sice uprchl, ale věrolomný saský vévoda (aby se zalíbil vítěznému sousedu) jej vydal k hrdelnímu potrestání do Prahy, kde byl dvaapadesátiletý hrabě 21. června 1621 popraven spolu s dalšími šestadvaceti povstaleckými vůdci. Šlikův majetek byl zkonfiskován a otcovu smrt nepřežil dlouho ani jeho jediný syn JULIUS ŠLIK (v letech 1613-1614 rektor Univerzity Karlovy), který zemřel bezdětný již roku 1623. Druhým šlikovským rebelantem byl JAN ALBÍN ŠLIK (t po 1628), majitel rozsáhlých západočeských panství Doupov a Sokolov (Falknov). Po vypuknutí stavovského povstání r. 1618 se stal členem třicetičlenného direktoria. Po porážce stavů byl jeho majetek zabaven a on sám unikl trestu smrti jen útěkem do Saska (zemřel ve Cvikově-Zwickau). Třetím Šlikem zapleteným do protihabsburské rebelie byl JINDŘICH ŠLIK Z HOLÍČE A PASOUNU (+ 1650), profesionální válečník, který již od mládí působil jako žoldnéř na významných evropských bojištích té doby (Uhry, Porýní) ve službách panovníků katolických i protestantských. Po vypuknutí českého protihabsburského stavovského povstání se stal jedním z velitelů stavovského vojska. Svou roli kromě jeho vojenských zkušeností sehrál i příbuzenský vztak k jednomu z hlavních stavovských politiků, Jáchymovi Ondřejovi Šlikovi, jehož byl synovcem. Jindřich Šlik se zúčastnil i bitvy na Bílé hoře, kde velel hrdinnému pluku moravských stavů, který vykrvácel téměř do posledního muže u hradby obory letohrádku Hvězda. Sám Šlik byl v boji těžce raněn a zajat. Na rozdíl od svého popraveného strýce mu byla však kariéra bližší než víra. A tak, když v zajetí přestoupil ke katolictví, byl císařem omilostněn. Již v lednu 1621 přešel do habsburských služeb a většinou pod velením Albrechta z Valdštejna poznal mnohá bojiště třicetileté války. Díky Valdštejnově přízni byl záhy povýšen -nejprve r. 1623 do hodnosti generála zbrojmistra a r. 1627 na polního maršálka. Císař Ferdinand II. si služeb bývalého odpůrce natolik cenil, že jej r. 1632 jmenoval prezidentem válečné dvorské rady a tajným radou, zároveň jej pověřil tajným dohledem nad Valdštejnovou údajnou spikleneckou činností. To se Šlikovi také vyplatilo, když po Valdštejnově zavraždění obdržel část vévodova východočeského majetku. V západních Čechách vlastnil Jindřich Šlik významné panství Planá u Tachova s výnosnými stříbrnými doly. Zde také zřídil r. 1625 mincovnu, kde razil vlastní drobné stříbrné mince se šlikovským erbem na rubu. Roku 1628 přikoupil ještě další západočeské panství - hrad Haunštejn (dnešní Horní Hrad) ve středním Poohří poblíž Ostrova. Tento dobrodružný válečník má tak značnou zásluhu na tom, že Šlikové díky Jindřichovým potomkům z českých českých dějin nezmizeli, i když jejich další role nebyla zdaleka již tak význam¬ná. Ze západočeského území však Šlikové po generálově smrti ustupují. Jeho jediný syn FRANTIŠEK ARNOŠT ŠLIK byl kartouzským novicem, ale po otcově smrti vystoupil z řádu a ujal se dědictví. Kvůli dluhům vůči chebským jezuitům (kterým jeho otec odkázal 50 000 zlatých na zřízení koleje) však musel obě západočeská panství prodat - r. 1663 Haunštejn (Juliu Jindřichovi, vévodovi sasko-lauenburskému a majiteli blízkého Ostrova) a r. 1665 i Planou (Sinzendorfům). Šlikové tak ze západních Čech definitivně mizí, potomci této jediné větve však žili až do 20. století.

 

 

Zdroj: Osobnosti a Západní Čechy, 1. díl, Jan Kumpera, Ševčík nakladatelství, 2005

 

 




Sponzoři

logo MŽP

logo ČSOP

Loga Karlovarského kraje a Živého kraje