slivoň trnka — Prunus spinosa

Rosaceae - růžovité

Znaky: trnitý, opadavý, strnule stavěný, hustě větvený, 1 až 4 m vysoký keř, vzácněji až 6 m vysoký, vícekmenný stromek s hustou korunkou. Kůra temně hnědá až načernalá, ve stáří v úzkých pruzích potrhaná. Větve hranatě kulaté, zpočátku sametově chloupkaté, červenohnědé, bohatě obrostlé krátkými výhony končícími trnem. Pupeny vejčité, zašpičatělé, červenohnědé, krátce brvité. Listy jednoduché, střídavé, často ale uspořádané ve svazečcích, 2-5 cm dlouhé a 1-2 cm široké, podlouhle vejčité až elipčité nebo také kopinaté, na horním konci špičaté až tupé, na bázi klínovitě zúžené, okraje jemně pilovité až vroubkované, řídce chloupkaté, matně zelené, na lícní straně poněkud svraskalé. Řapík pouze 2-10 mm dlouhý, lysý či řídce chloupkatý. Palisty čárkovité, na okraji zoubkované, většinou poněkud delší než řapík. Květy se objevují obvykle před olistěním, jednotlivě, ale početně na krátkých výhonech, čistě bílé, po mandlích vonící, 10-15 mm v průměru, krátce stopkaté. Kališní lístky 1,5-2 mm dlouhé, trojúhle vejčité, na okraji žláznatě zoubkované. Korunní plátky 5-8 mm dlouhé, podlouhle vejčité, tupé, s krátkým nehtem. Tyčinek přibližně 20, 4-5 mm dlouhé, se žlutými nebo červenými prašníky, semeník lysý, uvnitř květního kalíšku usazený. Plod kulatý, vzpřímený, 10-15 mm v průměru, černomodrý, bělavě ojíněný, zůstává na keři přes zimu; dužnina zelená, trpce nakyslé chuti. Pecka kulatá až čočkovitá, 7-10 mm dlouhá a 6 až 8 mm široká, zašpičatělá, hladká, neodděluje se od dužniny.

Stanoviště: ve světlých listnatých lesích, na okrajích lesů, v houštinách, na skalnatých a suťových svazích, kolem plotů a na okrajích polí, mezi vinohrady a na suchých nivách. Vystupuje od nížiny až do subalpinského pásma (asi 1500 m). Miluje kypré, živné a humózní půdy v teplých, slunných polohách.

Rozšíření: domovem téměř v celé Evropě. Na sever až po Skotsko a střední Skandinávii (chybí ale na Islandu), jižně až po pohoří Atlasu (Tunis), od Portugalska na východ přes celou alpskou oblast, přes Balkánský poloostrov po Irán.

Doba kvetení: březen až květen - podle stanoviště.

Obecně: trnka je elementem euroasijským. Do střední Evropy se nastěhovala nejpozději asi v mladší době kamenné (3000-2000 př. Kristem); její pecky byly nalezeny v mnohých kolových stavbách neolitu. K jejím nejčastějším doprovodným rostlinám patří jalovec, líska, dřišťál a různé druhy hlohů. Na dunách u Baltu roste trnka obzvláště ve společenství s vrbami. Působením silných, vytrvalých větrů a okusem zvěří vznikají na některých místech, jako např. v dubových houštinách na pobřeží Severního moře či na svazích dolního Porýní, ploše rostoucí, silně větvené, zmrzačené (okusové) formy. Trnka se svými kořenovými výběžky a plazivými kořeny velmi rychle rozšiřuje, a vysazuje se proto dosti často na zpevnění svahů. Poskytuje drobnému ptactvu příležitost ke hnízdění a včelám časně na jaře první pastvu - na vnitřní straně květního kalichu se uvolňuje totiž dostatek nektaru. Plody jsou teprve po přejití mrazem chutné a obsahují hodně vitamínu C. Zpracovávají se na šťávy a marmelády nebo poslouží k výrobě likérů a pálenek. Dřevo trnky je velmi tvrdé a používalo se dříve v truhlářství. Z větví se zhotovovaly procházkové hole, kdežto listy sloužily v dobách nedostatku jako náhrada černého čaje. V léčitelství se používají květy, listy, plody a kůra kořenů, obsahující zejména třísloviny a kafrový olej. Trnka je již dlouhou dobu v kultuře a obzvláště její odchylky jsou oblíbenými okrasnými dřevinami.

Léčitelství: drogou je především květ trnky, méně často plody.Květová droga obsahuje flavonové glykosidy, benzaldehyd, sacharidy a minerální látky. Plody obsahují především třísloviny, kyanogenní glykosid amygdalin, antokyanový glykosid, pektin, organické kyseliny včetně vitaminu C a další látky. Květové flavonoidy dávají droze poměrně výrazný účinek močopudný. Kromě toho pomáhají organismu zbavit se přebytečného sodíku, což působí šetrně na ledviny a přispívá také ke snížení krevního tlaku, zejména jeho spodní hodnoty, která se často váže na sníženou funkci ledvin. Snižují také propustnost krevních vlasečnic a mírní zánětlivé reakce v cévách. Působí též lehce projímavě a zlepšují látkovou výměnu. Plody mají účinky protiprůjmové a tlumí nadýmání.

Z květů připravujeme obvyklým způsobem nálev. Výbornou lékovou formou je též bylinný balzám. Z plodů připravujeme odvar, jehož dávkování doporučujeme 4krát denně po 0,1 litru. Drogu sice lze podávat samostatně, ale většinou dáváme přednost kombinacím do směsí. Močopudný účinek zvyšuje především kombinace se semenem petržele, s březovým listem, s kořenem jehlice trnité, s natí svízele syřišťového nebo s natí rdesna ptačího, či rdesna blešníku. Kombinace s lipovým květem nebo s květem černého bezu dává směsi výrazný účinek potopudný. Rovněž účinek trnek lze zvýšit kombinacemi, zejména s kořenem mochny nátržníku. Při dodržení terapeutických dávek jsou obě drogy naprosto bezpečné a vhodné pro léčbu i v pediatrii a v geriatrii. Květová droga je navíc vhodná i pro dlouhodobé podávání. Trnky jsou vhodnou surovinou i pro přípravu kloktadel.

Homeopaticky se odjakživa využíval zejména trnkový květ, i když existuje i homeopatické zpracování plodů, nebo i listů. Toto zpracování je více specifické, zatímco u květů je skutečně obecné. Květy se sbírají brzy zjara, během března a dubna, nejlépe kolem poledne. Mají se sbírat ručně a velice opatrně, protože pomačkané květy zhoršují kvalitu tinktur.

Trnková větvička, nošená na krku nebo pověšená nad dveřmi odrážela zlo a pohromy a zapuzovala démony, moderněji odhání negativní vibrace. Z trnkového dřeva se vyrábějí čarodějné hůlky.

 

Zdroj: Keře, Průvodce přírodou, Bollinger, 1985 a Herbář léčivých rostlin 5, Janča a Zentrich, Eminent, 1997

 

 

 

Tento druh můžete mapovat pomocí naší nálezové databáze

 

 




Sponzoři

logo MŽP

logo ČSOP

Loga Karlovarského kraje a Živého kraje